Literární zápisník Jakuba Vaníčka

V diskuzi na blogu H_aluze byla publikována korespondence Jana Kubíčka s Jaromírem Typltem – téma: angažovanost v literatuře. Pokud z ní něco vyplývá, pak především fakt, že jsme se ani nemuseli moc nutit a diskuze se zvrátila od estetických hodnot ke stranické příslušnosti. Snažil jsem se dříve ve své tvarovské rubrice vyjádřit, že momentálně nemáme k dispozici žádný rámec, z něhož by bylo možné abstrahovat estetické hodnoty a podle nich také soudit umělecké dílo; daleko spíše si umíme představit jakousi kulturně-politickou mapu, na níž se autoři pohybují ve vztazích odporu a sounáležitosti. Pokud si myslela Eva Škamlová (která ve Tvaru č. 15/2011 reagovala na můj text o stranictví v kritice), že mi jde o to podřídit myšlení o uměleckých dílech politickým heslům a zadání institucí, pak se jí nyní dostává skvělé odpovědi rovnou z praxe: Jak vyplývá z diskuze obou zúčastněných, stranickost je především vyjádřením pozice. Jsou-li Kubíček a Typlt schopni se na něčem shodnout, pak je to jedině otázka pozice – viz Typltovo: „Měli bychom si asi vyjasnit, kdo kde stojí.“

Z takto formulovaného sporu nemohlo nejspíš vyvstat nic jiného než problém „generace“. Do kulturního života se prolamují noví autoři a sjednávají si místo, vůči němuž se potřebují etablovaní autoři vymezit. Když vezmeme v úvahu, za jakých podmínek v 90. nastoupili oni, že tehdejším tvůrčím impulzem byla především polistopadová euforie z nabyté svobody (o tom, nakolik je tvorba autorů postmoderní doby skutečně svobodná, postavená mimo ideologie, se lze dočíst v knize, která stále ještě nebyla přeložena do češtiny – Frederic Jameson: Postmodernismus neboli kulturní logika pozdního kapitalismu), nelze se příliš divit jejich bojovému zápalu, namířenému proti jakékoli tvorbě, která staví na jistém, jakkoli stále nevyjasněném tvůrčím a kritickém programu. –

Michael Hauser napsal v Deníku Referendum komentář nazvaný V předvečer nových revolucí. Můžeme, tak jak se to ukázalo v diskuzi pod článkem, autorovi oponovat „sociologicky“ a tvrdit, že tu není žádná společenská vrstva, která by dokázala revolucionizovat masy. Stejně tak ale můžeme říci: až doposud se o žádných masových protestech nedalo hovořit, neboť existovaly jen v úzkých kruzích. Od jisté doby však veřejným prostorem proliferují výbušné teorie a s nimi vznikají i tábory; tábory ve vlastním slova smyslu, skupiny lidí, které veřejně demonstrují sounáležitost s jinými lidmi a se společnou ideou odporu. Můžeme dnes vůbec ještě čekat, že tyto tendence neprorostou i do současného umění, že se jimi nezačne zabývat kritická teorie? A pokud si to skutečně myslí někdo z těch, kdo se etablovali v 90. letech, není to to nejzazší potvrzení existence polistopadové „estetické pasti“, do níž se tehdy umění uzavřelo, aby alespoň na chvíli odolalo tlaku prokapitalistických společensko-ekonomických reforem?

V předvečer nových revolucí autor 90. let zatvrzele hájí neměnnou – absolutně nikomu nepodřízenou – podstatu své tvorby. Je naší stranickou povinností jeho názor adekvátně zproblematizovat. Víme, že napíná všechny síly, aby vyčetl opačnému „táboru“ služebnost dosud nezrozeným Vůdcům, a mezitím mu uniká vlastní loajalita společenskému statusu quo. Neměli bychom mu ale upírat i opačný pól jeho snahy: i díky jeho vzdoru, jeho více či méně otevřené agresi, vulgaritě pompézních gest a citacím-kolážím, v nichž otáčí naruby tvrzení svých protivníků, díky jeho obraznosti, s níž vnucuje oponentům prvomájová mávátka – díky této energii se může konsolidovat nová generace.

Jestliže už tedy bylo řečeno, že tu jde o generaci, pak by měl být pojmenován bod, na němž tato generace vyvstává a s nímž i padá – je dalším paradoxem, že zatímco běžný kulturní provoz, dnes v podstatě rozdrobený do nekonečné řady recenzí, stále hledá objektivní estetické hodnoty, mezigenerační roztržka je dána politicky a především pak historicky. Nastupující autoři a kritici si nejspíš uvědomují, že blížící se společenské, ekonomické a ekologické krize, které jsou bez servítků vyhlašovány z televizních obrazovek, že tyto krize jsou v rámci současného ekonomického uspořádání neřešitelné. Vkládají proto jisté naděje do hlubších transformací – a neštítí se představy, že by tyto transformace mohly zasáhnout i umění. Ti etablovaní si možná uvědomují totéž, jakékoli angažmá je však pro ně apriori služebností, a nikdy ne kritikou, vizí či provokací; všude vidí stíny reálného socialismu a hrozí se nových diktátorů. Důvěřují jen sobě a svým vlastním projektům. Vyostřený postkomunistický individualismus se poprvé střetl s rodícími se komunitami těch, co se probudili do 21. století.

V literárněhistorických pracích bylo několikrát konstatováno, že v literatuře, která vznikala po roce 1989, nedocházelo k reflexi stavu společnosti a jejích nálad. Miroslav Balaštík píše, že „neangažovanost literatury v případě tak výrazné dějinné události [autor má na mysli Listopad 1989] ještě více odhalila její odtrženost od aktuálního dění a připoutala ji těsněji k minulosti“ (Postgenerace; Host, Brno 2010). Karel Piorecký v Úvodu ke knize Česká poezie v postmoderní situaci (Academia, Praha 2011) nastiňuje polistopadový vývoj slovy „literatura nemusí suplovat funkci svobodné publicistiky (…) a není a priori nástrojem společenské kritiky“. Na otázku Cui bono? v odkazu na jiný Balaštíkův text odpověděl Lubomír Machala: „Dobrovolnou redukci vlivu literatury na kultivaci duchovního zázemí společnosti později pojmenoval Miroslav Balaštík jako past estetismu a z odstupu je jasné, že její existence nejvíce vyhovovala nově se rodící mocenské špičce, jejíž relevantní část až úporně bránila jakýmkoliv reminiscencím na šedesátá léta, v nichž literatura sehrávala roli jednoho z nejpodstatnějších společenských hybatelů či alespoň katalyzátorů.“ (Prolegomena polistopadové české literatury; Listy č. 2/2011)

I když je samozřejmě nutno stále brát v potaz, že existují výjimky (kolik jich je a zda se vyskytují i mezi autory vstupujícími do literatury v 90. letech, však zatím není příliš jasné, protože podrobné zmapování situace nám citelně chybí), to, co formulovali zmínění literární historici, se dnes stává jedním z nejméně kontroverzních tvrzení, které můžeme o tehdejším stavu vyslovit – autoři české polistopadové literatury přestali reflektovat veřejné dění právě ve chvíli, kdy se měla literatura stát mimo jiné i nástrojem autoreflexe demokratické společnosti. S odstupem let si také můžeme domýšlet, že ona (s Machalou řečeno) relevantní část mocenské špičky vskutku dosáhla svého. Literatura zaměřená jednak k intimním světům svých autorů, jednak k vlastním vnitřním problémům hledání nové formy a dekonstrukce forem kanonických v důsledku přitakala situaci, ve které byly souřadnice vývoje diktovány v duchu ekonomismu a kdy se začala do obecného kulturního povědomí tvrdě zavádět ideologie společnosti výkonu, jak o ní píše Jan Keller.

Je třeba si položit otázku, zda tento odklon literatury od věcí veřejných nevyšel vstříc novému „zadání“ doby všeobecné transformace a zda také do důsledků nenaplnil nejradikálnější požadavek dělby práce. Pokud totiž přistoupíme na tvrzení, že s prohlubováním dělby práce je narušována schopnost člověka uchopit realitu v její totalitě, pak bychom museli konsekventně prohlásit, že i samo umění svou specializací a rezignací na ztvárnění vývojových tendencí posloužilo všeprostupující fragmentaci a oslabilo zájem o společné veřejné statky.

Znovu se dostáváme k jádru problému: Autorská individualita, tak jak byla konstruována modernismem, individualita zcela zaujatá romantickým vzdorem proti masivním ideologickým systémům, ve své podstatě předurčila pozdější vývoj společnosti, když se v kritickém okamžiku nepostavila proti vlastním, modernistickým východiskům. Kdysi ušlechtilá idea individuální emancipace nakonec posloužila projektu individuálního hédonismu a logice postmoderní konzumní společnosti. Těžko nyní můžeme vinit modernisty z toho, že nedohlédli důsledky svých velkolepých aktivit. Avšak vzhledem k tomu, že se už v 90. letech ozývala řada hlasů varujících před horlivě přejímanými ekonomickými i kulturními modely, měli bychom dnes konečně najít odvahu k tomu, říci, že byla chyba, pokud na tato varování tehdejší literatura buď nereagovala vůbec, anebo jen v dílech autorů, kteří tvoří onu přehlíženou výjimku.

Bylo z lidského hlediska asi pochopitelné, že jsme chtěli po prolomení cenzury reflektovat a akcentovat tvorbu především těch umělců, kteří byli předchozím režimem systematicky umlčováni, a že jsme „navazovali na zpřetrhané kulturní tradice“ – přiznejme si však, že toto úsilí jaksi podcenilo situaci. Zatímco ekonomická a politická transformace si hleděla nejnovějších trendů (pěkně to dokládá například bouřlivý vývoj reklamy od triviálních syžetů k sofistikovaným formám, pro jejichž realizaci je třeba speciálních věd), aktuální kritická funkce literatury byla oslabena historizující reflexí, hledáním návaznosti na údajně přerušené linie a snahou dohnat vše, co nemohlo být z politických důvodů v předcházející době „uděláno“.

Ať už byl útlum společensko-kritických funkcí literatury po roce 1989 jakýkoliv, měli bychom svou pozornost namířit do budoucnosti. Znovu si položme otázku, jak by měla vypadat tvorba a její reflexe vně „pasti estetismu“, a formulujme funkci literatury ve společnosti, která chtěla být demokratická, která chtěla zůstat věrná humanistickým ideálům, založeným na sociální soudržnosti a rovnoprávnosti, která chtěla vyzvednout morální hodnoty nad pouhý fetišismus směny, která se chtěla rozvíjet k celkovému vnímání složitosti lidské existence v době bouřlivého technologického rozvoje, která by konsolidovala své veřejné statky, a nikoliv je privatizovala na úkor nemajetných, která nechtěla zavádět žádné nové modely přerozdělování moci odvozené z ekonomického vlivu.

Chceme-li dnes mluvit o angažované literatuře, měli bychom mít nejprve důvěru v dlouhodobý civilizační projekt svobody, rovnosti a solidarity, jehož je umění pouhou součástí. Už tím bychom symbolicky ukončili etapu nastartovanou v 90. letech, kdy byl tento projekt popřen v reakci na velké zklamání z předchozích emancipačních plánů. Toto popření ale s postupem času kornatí a ztrácí svou sílu – stále častěji se setkáváme s takovými interpretacemi polistopadového dění, které rozkrývají jeho ideologickou podstatu, založenou na zpozdilém antikomunismu. Historik Michal Pullmann nedávno (29. 9. 2011) v rozhovoru pro Salon, přílohu deníku Právo, hovořil o potřebě antikomunismu u mladých lidí po roce 1989, tedy paradoxně právě v čase, kdy normalizační režim byl už minulostí: „Antikomunismus (…) nabízel mladé generaci hodnotové vymezení, aniž ho musela veřejně zdůvodňovat. Stačilo poukázat na útlak a zločiny komunismu a jasné hodnocení bylo na světě – bylo zde závazné morální stanovisko, které ale nevypadalo na první pohled jako moralistní.“ Tentýž trend se pochopitelně vyskytoval i v literárním dění – zde je situace navíc o to komplikovanější, že i dnes bývá komunismus přímo spojován s požadavkem angažovaného umění. Není divu, když si umělci pod diktátem všeobecného odporu vůči sociálním idejím kladli otázky typu: Není vrcholem směšnosti požadovat po uměleckých dílech širší sociálně-politický přesah? Nebyli bychom hned označeni za ty, kdož nadbíhají projevům falše, kdož rezignují na snahu o uměleckou pravdivost?

Stejně jako v minulých dobách, i dnes naše jednání podmiňují ideové modely, ucelené názorové koncepce, které vyrůstají na podloží jak soukromých, tak obecně sdílených fantasmat. Mohl-li tato fantasmata tvarovat antický básník a vystupovat v roli média, jehož bytostným posláním bylo transformovat tento základ v mezích konkrétního sociálně-politického prostoru a nabízet svým současníkům elementární orientační body, pak nelze souhlasit s tím, aby této tradici evropského písemnictví učinila přítrž hysterická (a pouze v kontextu pohnutek 90. let pochopitelná) reakce na zvůli totalitárních režimů 20. století.

Vývoj země nesmí být určován pouze politickými profesionály, o jejichž zápalu vzdělávat občany vypovídá i to, jak snadno dokázali smést ze stolu návrhy na zmírnění daně pro tiskoviny a jiné kulturní produkty. Taktéž bychom se hluboce mýlili, kdybychom starost o společnou budoucnost přenechali odborníkům na ekonomii, schopným zapojovat pouze racionální mechanismy. Jsme zcela v právu, nárokujeme-li možnost spolupodílet se na vývoji společnosti i těm, kteří čerpají inspiraci třebas z hlubokých vod individuálního a kolektivního nevědomí. Svou funkci tak dostává i angažovaná umělecká kritika: Jestliže se někdo cítí povolán k tomu, prošlapávat cestu k novým vizím, tedy utvářet onen fantasmatický základ, z něhož naše ideály a koncepce vyrůstají, pak by mu měla pomoci nejen k reflexi, ale i k co nejširšímu ohlasu; jen tak totiž ohrozí stále stejně agresivní mocenské špičky, které pevným krokem vyrazily za svým cílem.

Vyšlo ve Tvaru č. 17/2011.